Úvahy o domácí škole a životě s dětmi

[řijen 2021]
Před několika dny nás kontaktoval internetový časopis Eduzín s návrhem, abychom přispěli naší zkušenosti k jednomu článku o domácí výuce. Super příležitost si v hlavě srovnat, jaký je život a škola s dětmi (v našem případě 24h/24h, tj. non-stop :-)

Hned další den jsme měli s paní redaktorkou rozhovor přes video. Děti i my jsme měli velkou radost z toho, že by naše školní experimenty mohly být někomu užitečné nebo by snad mohly i inspirovat… Dokopalo nás to dát konečně na náš web půl roku staré video o naši škole na cestě. A našli jsme si i čas, abychom se zamysleli nad tím, proč to vlastně děláme a co nám to přináší… A o to se s vámi teď chceme podělit.

Ne-ideální děti a vůbec-ne-perfektní rodiče, prostě “normálka” !

Děti při videu mluvily, ptaly se, vysvětlovaly a ukazovaly. Měli jsme z nich radost. A to je fain, protože poslední dobou často býváme unavení a netrpělivý a méně si uvědomujeme, čeho jsme už dosáhli, co funguje a jak úžasné děti to máme. A to neříkáme, protože by naši miláčci byly lepší než jiné děti. To nehrozí ;-). Jen dělají to, co děti dělat mají : jsou živé, otevřené, divoké, netrpělivé a kreativní. Uvažují a dají spíše na svůj úsudek a zkušenosti, než aby “jen tak” poslechly rodiče. (Velmi praktické, že? ;-)

Nejsou vůbec ideální, ani nezvládají školní program lépe než ostatní. A každý z nich je tak jiný, že co fungovalo na jednoho, nezabírá na druhého.

Ani my nejsme ideální. Stává se nám, že sklesle konstatujeme, že to chování, čeho jsme reálně schopni, je někdy o hodně méně pokrokové než to, o čem sníme. Je to celoživotní výzkum, doprovázet své děti. Je to rovnice plná variabilních symbolů, které se navíc nepřetržitě mění. A jaký bude “výsledek” ? …

Prozatím jsou zvídaví, rádi experimentují a hodně uvažují o všem, co vidí a slyší a snaží se život pochopit a dát mu smysl. A z toho máme velkou radost. Totéž svým způsobem děláme i my :-). U nás nidko nemá předem “pravdu” a už vůbec ne protože je větší. Je to obohacující a velice vyčerpávající zároveň.

Domácí škola : spolu-žít a…

Největší výzva domácí školy je pro nás asi to, že jsme daleko více spolu
(V našem případě jsme tento variabilní symbol nastavily na maximum, 7 dnů týdně, 24h denně ;-)

Je podle nás stejně tolik způsobů, jak být se svými dětmi, jako je rodin… Předpokládáme, že je možné udržovat přísnou kázeň a být vševědoucím rodičem
a učitelem zároveň. My však máme od začátku jiný přístup. Chceme dětem důvěřovat, vnímáme je jako rovnocené lidi, a nechceme používat autoritativní přístup. Chceme, aby s námi mohli otevřeně o všem mluvit, i (nás) kritizovat. Snažíme se, aby zažily na svou kůži situace kde poznají, že kritika není nic nebezpečného. Doufáme, že si u nás vždy najdou bezpečí se vyplakat nebo i vyvztekat (to zatím funguje až-až, uf! :-)

Výsledek však není život bez konfliktů. Původně jsme si mysleli, že našim cílem je, abychom se k sobě chovali pěkně a nevyvolávali násilí, a že bychom prevencí a snahou mohli dosáhnout klidného harmonického prostředí (non-stop ;-). Ale na to asi lidé nejsou stavěni, nebo aspoň ne my. Je lidské neustále prožívat emoce, “pozitivní” a “negativní” a každá změna stavu jednoho z nás má svůj dopad na zbytek týmu. Někdo mi jednou řekl, že KONFLIKT není nic jiného než nová informace, která naruší naši rovnováhu a vyžaduje od nás úsilí abychom si ji znovu našli. To je moc pěkná definice. Od té doby chápu, že konflikty v životě mají své místo. A u nás pří cestě a v šesti v malém prostoru, obzvláště.

Občas máme pocit, že jich máme daleko více a pořád je řešíme, nasloucháme, hledáme nová řešení, které jsou všichni ochotní vyzkoušet. Učíme se tak všichni spolu, že se konfliktem dá projít, a že se i nadále můžeme mít rádi. Vidíme slabosti nás všech a učíme se mít se vzájemně rádi i s těmi vlastnostmi co nás (občas) štvou.

… spolu-pracovat

Aby domácí škola mohla fungovat, potřebovali jsme si spolu najít systém a stanovit způsob spolupráce. Jak jsme už vysvětlili, autoritatvní přístup pro nás nepřicházel v ůvahu. V případě školy navíc také proto, že ta osoba, na kterou se budou děti zlobit, bude ta stejná, u které budou hledat podporu anebo se přijdou vyplakat. My to moc nedokážeme. Cítíme se hrozně špatně, když vidíme dítě plakat kvůli nějaké situaci, kterou jsme my vytvořili. Nedokážeme klidně naslouchat zármutku, který jsme způsobili naším chováním. I když jsme na to dva, nestačí to. Snažíme se proto o smysluplnou spolupráci, stanovení společných cílů a respektování limitů dětí i dosplělých. A to je velké výzva ! Říkáme si však, že se nám to vyplatí na celý život. Vztah, na kterým teď pracujeme, je konstruktivní pro nás i pro náš svět. Slibujeme si, že nám to umožní blízký vztah mezi námi teď i v budoucnu, když už budou děti chtít a muset rozhodovat o svém životě samy.

Chybí nám škola ? Kolik času navíc na domácí školu ?

Další otázka paní redaktorky byla jestli nám škola chybí, a kolik času nás rodiče stojí. To není tak černo-bílé, jak se na první pohled může zdát.

My na školní docházce vidíme výhody, i nevýhody. Navíc jsou u každé školy jiné. Naše děti si vyzkoušeli klasickou školu v Česku i ve Francii, i alternativní školu. Stalo se, že chodili do školy všichni, nebo jen někteří. Občas si to vybraly sami, a stalo se i, že jsme to od nich vyžadovali. Nejsme proti škole, ani pro povinnost školy. Jsme pro svobodnou volbu. Jsme pro to, aby každé díte si našlo prostředí, ve kterém se cítí milované, schopné a cítí, že má své místo.

Ale zpět k času. Hodně z aktivit, které dnes považujeme za “naši školu”, jsme dělali odjakživa. Myslíme, že téměř každý rodič odpovídá na dotazy svých dětí, čte jim pohádky, pomáhá s úkoly, chodí s nimi na vycházky, do divadla nebo do muzea. Žádné dítě se neučí JEN ve škole. I my jsme své děti obohacovali, věnovali jsme se jim. Spolu jsme si hráli, stavěli, experimentovali, dělali kreativní projekty, trénovali písmenka, počítali jestli babička je starší než dědeček, atd. atd…

Stejně jako teď jsme doma vyráběli pomůcky na učení, protože jsme odjakživa byli přesvědčeni, že nucené opakování toho, co zadali ve škole, ne vždy pomáhá (jinak by to zabralo už ve škole). Věříme, že celkový čas na pochopení nového prvku je kratší, když společne vymyslíme i vyrobíme nějakou pomůcku přesně podle aktuální potřeby dítěte. A je to o hodně radostnější!

Když naše děti ještě chodili do školy - a to i když ji měli rádi - byla první hodina po škole vždy komplikovaná. Často se děti potřebovaly vyplakat nebo přinejmenším vybít, protože se celý den tolik přizpůsobovaly, že z toho byli vyčerpaní a nervóžní. V jakékoliv škole je hodně lidí pohromadě a tudiž tam každý den koluje nesmírný počet různých emocí. Děti to všechno vnímají a reagují na ně. Unavuje je to. Potřebují se s nimi naučit žít. Málokdy máme tolik času, abychom se našim emocím mohli věnovat tolik, kolik by bylo třeba pro naši rovnováhu. A to platí ještě více ve škole, kde se všechny děti teprve učí spolužití.

Večer jsme často věnovali hodně času pochopení co se stalo, co se děje, aby tomu mohly dát zase smysl. Občas to znamenalo dlouhý pláč, nebo naslouchání všemu, čeho se potřebovaly zbavit. Ale fungujou i hravější věci, jako bitva s měkkými balónky nebo jakákoliv jiná hloupost, která dítě zaujme a rozesměje. Smích má úžasnou moc ventilování negativních prožitků.

Z těchto důvodů pro nás paradoxně normální škola neznamenala jen časovou výhru, že jsou děti ve škole, ale také časovou ztrátu tím, že s nimi řešíme emoce ze školy. Navíc - a nejvíce to bylo znát u školy klasického systému - děti se ve škole často nudili, a nebo naopak, někdy na ně škola byla zase moc rychlá, protože neodpovídala jejich rytmu… večer se tak vrátili nenasyceni. Bylo běžné, že děti večer přišly “Tak, a teď se konečně budeme učit to, co chceme my, a jak chceme my!”. A tak jsme jim po večerech dělali školu “navíc". To, co se měli naučit ve škole, je nezaujalo, a večer potřebovali pracovat, aby naplnili svoji touhu po poznání a zvídavosti. To bylo často daleko více unavující, než když děláme naše školní plány doma a rovnou od začátku se soustředíme na to, co a jak se děti chtějí učit.

V čem nám rodičům může chybět škola je, že si během ní (nebo v práci) rodič může odpočinout a sbírat síly na další kolo s dětmi. Žádná naše práce se intenzitou a ambicí nevyrovná tomu, co teď prožíváme s dětmi. Večer padneme únavou. ;-)

Kdo dokáže říct, co je pro koho nejlepší ? Neustálé hledání…

Čím dál víc zpochybňujeme jednu prastarou “pravdu” která je základním kamenem školní výuky : že dospělí experti jsou schopni vědet a rozhodnout za ně, co bude dítě do života potřebovat, a ve kterém věku a jakým způsobem se to májí naučit.

Velkou výhodou školy je, že když děláme to, co dělají “všichni”, ujisťujeme nás i okolí, že tím děláme pro naše dítě to nejlepší. Ale je tomu tak doopravdy? Svět se mění tak rychle, zatímco školství tak pomalu, a tak není vůbec jisté, zda děti škola dobře připravuje na budoucnost, kterou dnes ani neznáme. A k tomu, škola nemusí být nejlepší řešení pro všechny děti.

Dělat věci jinak, tj. experimentovat ve výchově svých dětí, i když s maximálním úsilím a s nejlepšími úmysly, je hodně těžké, protože dělat věci jinak nahání okolním lidem (a někdy i nám) strach. Nevíme, jak dopadnou, a nebudeme to vědět ani když budou mladí dospělí. Je to destabilizující nejistota jít jinou, často neznámou cestou. To je podle nás asi největší výzva, se kterou se rodič musí vyspořádat.

A tak děláme co můžeme, a na co si troufneme. Chvílemi jedem podle kurikula, a pak nám to zase nedá a dáme přednost následování jejich přirozené zvědavosti. Někdy to znamená, že s nimi pracujeme na projektech a zkoumáme danný zájem do hloubky, a jindy je prostě necháme si hrát, experimentovat a objevovat vše bez nás. Už jsme pochopili, že se nám nepodaří na kontrole (ani v životě) prezentovat perfektní děti ve všech ohledech, co briljantně zvládají všechny oblasti na jedničku a co si pamatují veškeré osnovy až do dospělosti. Arthur úplně sám dokáže navrhnout a postavit z Lego technik šestikolku s náhonem všech kol, diferenciály a s osmi motory pro různé dálkově ovládáné funkce… ale když mu dáme školní jazykové zadání na jeho věk, tak je ztracený. Cailin čte a píše ve třech jazycích a učí se s chutí další, ale historické informace jdou jedním uchem dovnitř, druhým ven. Atd. atd. Prostě není možné mít všechno. Nakonec si stejně vždycky musíme vybrat, mozek totiž nemůže pracovat na všech frontách najednou, a vlastně to ani nepotřebuje. Něco vyhrajeme, něco mít nebudeme. A cokoliv rozhodneme, bude to mít dopad na celý život našeho dítěte. A to platí i v tom případě, když se rozhodneme (protože i to JE volba) poslat své dítě do školy.

Jsme však přesvědčeni, že čím víc energie a úsilí budeme péči o naše děti věnovat, čím více je budeme opravdu poslouchat a snažit se pochopit, jak fungují, tím větší šance máme najít pro ně to, co jim prospěje nejvíce.

Experimentujeme s učením, jak nejlépe dokážeme

Některé věci ze školního kurikula umíme aniž bychom otevřeli učebnici. A také se nám může stát, že přes naše veškeré úsilí něco nezvládáme, a pak věnujeme hodně času hledáním vysvětlení, proč naše díte funguje jinak než ostatní, a proč i tak věříme, že se o něj dobře staráme. Když se blíží přezkoušení, dáváme důraz na všechny školní aktivity.

Nejraději však maximálně následujeme zvědavost našich dětí, podporujeme jejich kreativitu a chuť experimentovat, a snažíme se navázat na reálné žiovtní zkušenosti. Hodně času také věnujeme hledáním jak je zábavnými způsoby naučit to, co potřebují. Milujeme filmové dokumenty, společné projekty, návštěvy inspirujících lidí, kteří jsou nadšení tím co dělají…

Každý týden společně s dětmi sestavujeme jejich týdenní pracovní plány (podle pedagogie Freinet), do kterých zakomponujeme jak požadavky školního kurikula, tak i projekty a zájmy dětí. Rozvrh je hodně volný, děti si můžou vybrat kdy pracují na čem, ale splnit se musí. Může se stát, že ho mají splněný už ve čtvrtek, anebo naopak, že na něm pracují i večer nebo vyjimečně i o víkendu.

Není to žádná klidná idylka, aspoň ne pro nás. Je to spíše horské dráha. Jednou jsme nahoře, pak zase dole. Nic už není jisté, o všem se dá pochybovat (a často i pochybuje). Ale to odpovídá lépe realitě a je to cesta, kterou jsme si spolu zvolili. Všichni si každý den uvědumujeme, že je to velké štěstí, a že to je to, co chceme. Až to budeme chtít jinak, můžeme to změnit. Ale už si nebudeme moci namlouvat, že je vše v pořádku, když budeme dělat to "co se má", anebo co dělaji všichni. Tomu už nemůžeme věřit. Ať se v budoucnu rozhodneme tak, či onak, už napořád budeme muset spoléhat na náš osobní úsudek a samostatně uvažovat a rozhodovat jak nejlépe umíme podle informací a zkušeností, které máme v danou chvíli k dispozici. Bez záruky.

Máme štěstí, že máme čas uvažovat o tom, co děláme

Trošku jsme se rozepsali a doufáme, že naše “filozofování” vám aspoň trošku přiblíží naši realitu. Jsme na cestách a naším každodenním úkolem je, abychom náš čas naplnily smysluplnou aktivitou, která je v souladu s tím, kým jsme, a přinese nám radost. A to není snadné, ani když máme čas a svobodu, nebo možná právě proto.

Pokud byste byli zvědavý na něco konkretního nebo se chtěli o něco podělit nebo se na něco zeptat, určitě budeme rádi. Věříme, že se všichni navzájem můžeme obohacovat a že naše výměny i nás posunou dál. Nemáme žádné hotové ani pravdivé odpovědi, ale rádi uvažujeme o tom, co nás i ostatní potká.

Ze srdce,

Denisa a Petr

Video, které jsme letos na jaře s dětmi připravili pro naše školní inspektory.

31.10.2021 00:00 Denisa a Petr

Neziskovka 7x7 z.s. │ Něco více o nás │ V médiích │ Ochrana osobních údajů

Velké poděkování patří našim přátelům z ALS EURO za jejich nezištnou podporu při stavbě a udržování tohoto webu.

Na vašem soukromí nám záleží

Úvahy o domácí škole a životě s dětmi