Všichni spíme pod širákem

Ale pro mou rodinku tomu je trochu jinak. Někdy spí venku, ale jen ve třech a ne jako já s koly pevně na zemi, ale na mé terase, tři a půl metrů vysoko. Například včera večer byli na řadě Enzo, Cailin a Denisa. Všechny nás obklopovaly nádherné cedry, a nabízely nám svůj příjemný stín.

(Ta tyčka vpravo nás upozorňuje na to, abychom nespadli!)

Po této první noci na vyzkoušenou se vydávám hlouběji do lesa. Kam až dosvítím svými světlomety, vidím jen cedry. Hned vedle mě Tao tým rezdělává ohníček. Děti se rozcházejí na všechny strany nasbírat suché dřevo. Chlapci kopou jámu na ohniště. Na menu večeře jsou toasty acroque-monsieur osmáhlé nad plameny.  Ve vzduchu vysí hluboké úvahy. "Až slunce zmizí, bude tu světlo jako v noci? Co kdyby ve vesmíru neexistoval žádný život kromě naší planety? A co když pak jednoho dne zmizí?"
Je nám dobře a nikdo nechce, aby to přestalo, ale už je opravdu moc pozdě. "Co kdybychom všichni spali kolem ohně? Ano!" Já už parkuju na místě, kde chci spát, takže pro mě to nic nemění.  Ostatní přede mnou vytvoří půlkruh. Je to docela fuška! Vytahují matrace, prostěradla, spacáky, polštáře, lahve s vodou, repelenty proti komárům... Nakonec přede mnou vznikla malá pod-širáková noclehárka s šesti postelí. Vedle ohně čeká hromada dřeva na noční přikládání (pro případ, že by na nás chtěla zaútočit divoké opice...)

Ráno se produzíme už v 8 hodin, náš prozatímní rekord!
Enzo je jako obvykle v mžiku vzhůru."Co takhle výměna snů? Ale vlastně... zdál se ti nějaký sen dnes v noci?" Denisa odpovídá: "ANO!!!"
Enzo: "Tak já začnu. Šli jsme do obchodu, Naomi, Cailin, maminka a já... Arthur a papa zůstali v Taovi. Když jsme se vrátili, tráva kolem Taa vyrostla takhle vysoko (ukazuje rukou), byla vysoká jako Tao! A byli tam vlci. Vlci lezli... hop hop... na Taa. Já jsem udělal... PAF!!! s lopatou a vlk udělal BOINK!!! ... a papa se taky bránil. A Naomi dělala tohle (ukazuje, jak cuká nohou a kope do vlka, a představuje si, že je na Taově střeše) a říkala: "OUF! On mě minul! A to byl konec. A co se zdálo tobě?"

Denisa se jen těžko probírá ze svých snů, které byly tak živé a střeštěné... ale zároveň ji to ve snu připadalo realistické:
"Byli jsme těsně před hranicemi se Senegalem. Papa říkal, že nám cesta na jih Maroka zabere dva měsíce, ale i když jsme to nečekali, dorazili jsme tam už teď takže jsme vlastně nevěděli, co s časem, který jsme ušetřili na cestě. Bylo to u moře a spolu s námi se tam zastavilo spousta cestovatelů, a čekali tam, než přejedou do Senegalu, kam vedl dlouhý most přes řeku. Na druhé straně do opevněné město s vysokými hradbami. To byl vstup do Senegalu. Dva bílí studenti nám hráli divadlo v kostýmech vlků. Řekli nám, že kdykoli jim dojdou peníze, přijdou si sem vydělat trochu peněz jako převlečení vlci. Vyplácí se jim to, protože před hranicemi nemají ještě cestovatelé ponětí o hodnotě peněz dál na jihu a zbytečně utrácějí. Za pár týdnů si tak vydělají dost peněz na to, aby se vrátili do Senegalu a žili tam několik měsíců. Ve velké skupině cestovatelů byl i náš přítel Alex. Chtěli jet na výlet do senegalské pouště, ale nemohli jsme se rozhodnout, jestli se k jeho skupině přidáme, nebo ne. Jakmile jsme překročili hranice do Senegalu, všechna auta (a kamiony) byla naložena na roztomilý malý parní vlak, aby překonala prvních pár kilometrů Senegalu, které byly příliš nebezpečné. Šla jsem koupit nové knoflíky na Arhturovu košili. Vešla jsem do obrovské místnosti s velkými vitrínami. Ve výlohách byly knoflíky roztříděné podle typu do velkých kbelíků. Chtěla jsem si nějaké koupit, ale paní (co měla na sebe dželaba) mi velmi podrážděně řekla, že knoflíky neprodávají. O mě zarazilo a naštvaně jsem ji odpověděla, že mi to mohla říct normálně, bez křiku, že to přece nemůžu vědět! Venku jsem se setkala se skupinou turistů, kteří se nakonec vydali na výlet do pouště na špatné straně hranice. Uprostřed jejich skupiny táhli po písku na sáňkách malou holčičku v naději, že ji propašují nepozorovaně přes hranice. Všichni měli na hlavách obrovské turbany s velkými srolovanými koulemi, které dosahovaly celkové šířky 50 cm (připomínaly královnu z Hvězdných válek). Petr měl na hlavě také jeden. Následovali jsme tu skupinu, ale Petr si chtěl koupit místní pečivo, velké měkké válcovité rohy z banánové hmoty. Ale neudělal to, protože se mu to zdálo moc drahé. A v tu chvíli jsem se probudila..."