Pro některé lidi je propagace řemesel a umění jejich země jen způsobem jak se uživit. Ne však pro Takiho a Abdoua. Z našeho pohledu se své práci věnujií spíše jako by šlo o poslání. Dělí se o radost, kterou přožívali v dětství, když ještě cestovali jako nomádi Saharou. A z pokladů, které tam našli, vytvořili svá muzea. Ať už se jedná o nedavné, kulturní děditství, anebo o nálezy z pravěku. Mluví o tom, odkud pocházejí.
Každý z našich nových kamarádů se stará o své vlastní muzeum: Abdou má muzeum nomádského života (v Guelmim) a Taki muzeum pravěku (v Laâyoune). Mají několik věcí společných (kromě toho, že jsme je navštívili my ;-) Existují díky lásce a energie, co jim věnovali jejich zakladatelé. Všechny předměty sami shromáždují, udržují a když je třeba, i restaurují tradičním způsobem. Hodně toho už ví, a pokud je třeba, mají své kontakty aby si ověřili původ svých skvostů. A především, když je slyšíš mluvit, úplně cítíš, jak moc svůj původ milují. Kdyby na světě bylo více lidí, jako jsou oni, každý by si zamiloval své kořeny!
Další etapa se odehrála v Laâyoune, u Taki doma. Celé přízemí jeho domu proměnil v muzeum pravěku. Vyprávěl nám, jak se mu podařilo prosadit ve školství, aby se pravěku učily už na základní školy a ne až na střední, a jak obrovskou radost měl, když se mu to konečně podařilo! Měl dokonce databázy filmů o pravěku, které promítal malým školákům. V duchu jsme si říkali, že zdejší školáčci musí být mnohem klidnější než naše děti, jinak by už dávno zbouraly jeho muzeum, tak plné bylo vzácných a tajemných předmětů. Bylo tam od všeho něco, z nejrůznějších přírodních materiálů a na stěnách visely obrázky, které ilustrovaly jejich každodenní užívání. Ale nejvíc se nám zamlouvalo vyprávění a ukázky Takiho. Vyzkoušeli jsme si všechno: kámen, který vytvářel hudbu, přírodní barviva na obličeji, ostří špiček šípů... I když naše děti už viděly velkolepější muzea o pravěku, tohle místo nám nepřipadalo méně důležité, protože je přesně tam, kde je to potřeba, uprostřed své země, a žádná moderní výstava se nevyrovná lásce, kterou Taki vyzařuje.
Muzeum nomádské kultury v Guelmimu pro nás bylo nejexotičtější. Nachází se ve velké oáze uprostřed pouště. Taki a Abdou se na jeho vzniku podíleli každý svým způsobem. Taki se zdá být ušlechtilou duší plnou znalostí, jak o historii jednotlivých předmětů, tak o kultuře, která je s nimi spojena, a navíc je i umělcem, který restauruje předměty, které to potřebují. Před třemi lety došlo k obrovskému požáru. Hořela skoro celá oáza i muzeum hodně potrpělo : několik místností v muzeu shořelo. Abdou nám vyprávěl o svém velkém zármutku, když během několika hodin zmizela polovina staré kasby. Žár byl tak silný, že se hliněné stěny roztavily. Dnes, když stojíš na nádvoří muzea směrem k hlavnímu vchou, tak vidíš tu krásnou, zachovalou polovinu. Ale pokud se otočiě, díváš se na zříceninu. Byla to návšteva plná emocí! Na jedné straně smutek z něčeho, co navždy zmizelo, a na druhé straně výstava nádherné nomádského života, která dnes už neexistuje. Při prohlídce s Abdou ředměty jakoby ožily! Na závěr nás pozval na čaj a příběhy pokračovaly… On sám v Arturově věku ještě žil kočovným životem a moc si přeje, aby tyto berberské kořeny zůstaly v paměti jeho národa. Určitě se mu to podaří. Pokud jde o nás, Abdou, tvé svědectví zůstane krásnou vzpomínkou v našich srdcích!