Jací jsou lidé, za kterými plujeme?

Enzo si zabalil baťůžek s hračkami, Cailin s Naomi kabelu. Arthur, Petr, i Naomi si zase berou celé své foto-vybavení. Plus statif a mikrofón na televizní Zprávičky. Petr si říká, že bude zkoušet pracovat na webu, a tak raději vzal i počítač. Pak ještě oblečení na pálící sluníčko anebo foukající vítr, člověk nikdy neví. A pyžama, kartáčky na zuby, pár ručníků, deka a matračka, aby všichni mohli spát v kajutě, která má jen 4 postele :-) A ta dva největší zavazadla jsou plná jídla, zdravé i nezdravé... Hlavně, aby při cestě nic nechybělo. To ale, jak se zdá, nehrozí.

Dodávek je nejvíce a ty na mě zapůsobili. Já myslel, že jsem vysoký, můj nejvyšší bod má 3,5m! Ale to nebylo nic oproti tomů jak vysoko byly naložení ostatní. Maročané, kteří vozí své zboží domů do Maroka přesně znali výšku interiéru lodě a každý centimetr na střeše byl využit, až do výšky 4,4m.

Všichni jsou nadšení. A podívej, Denisa se zase usmívá, to je radost! Teď, když tu stojím a nic už se nemůže stát, hrozně se ji ulevilo a úplně ožila. Díky ní jsem do přístavu přijel už čtyři hodiny před naloděním. Paní u pultu tvrdila, že mám být připravený, že to za 10 minut vypukne, ale v realitě se další 4 hodiny vůbec nic nedělo. A tak zkoumám své expediční kamarády, poznáváme dobrodruhy kolem nás a vesele děláme legrácky. Dokonce i Arthur tomu teď už věří, že poplujeme.

Já jsem další dny odpočíval ve spodním ze čtyř pater pro auta a na moji rodince jsem nechal prozkoumáváni dalšich osmi pater lodi. Hned ráno vyběhli nahoru a snažili se zahlédnout Francii, ale ta už byla daleko...

Děti také natáčely různé záběry do Zpráviček, ale jak tady vidíš, Petr filmoval rád také.

Pluli jsme a pluli a pomalu jsme se přibližovali k Nadoru, přístavu, kam směřuje naše plavba.

Pluli jsme podél španělského pobřeží, tady vidís špičky Sierra Nevada. Z těchto krásných hor na jihu Španělska je vidět Afrika.

Velká loď je fajn, ale my jsme přijeli kvůli lidem. A víš, kde se nejrychleji dáš do řeči? Na hřišti! Naštěstí máme s sebou Enza, který je zbožňuje a hned objevil, kde se na lodi nachází. Všichni se na začátku trošku styděli a spíše jsme se dívali jeden na druhého. Kromě Enza, ten si hned našel kamarády a i větší děti si našly s kým si hrát. Ostatní děti na lodi byly sice z Maroka, ale často žily ve Francii a mluvily francouzsky. Jejich maminky však moc ne. A tak největší úspěch měl zatím Petr, který se rozpovídal s tatínky, kteří hlídali své děti.

A odjevování pokračovalo. V jedné chodbě děti našly  jednu místnost úplně jinou než ostatní. Byla plná koberečků a bylo tam občas slyšet takové zvláštní, arabské zpívání. Lidé, kteří tam vcházeli, si zouvali boty, kláněli se, ale spolu vůbec nemluvili. Enza to moc zajímalo a už se chystal...
"NE!" zakročil Petr tiše, ale rázně. "To je lodní mešita!". Mešity jsou muslimské chrámy a tak jsme objevili lodní "kapličku" kam se chodili modlit.

Moře a neustálé objevování lodě a lidí je unavující. Sám Petr ušel ten den na lodi víc než 8 km, takže děti toho naběhaly určitě jěště o nějaký kilometr více! A přesto nechtěl, aby den skončil. A tak svou rodinku nechal, aby si užívala teplé sprchy (velký luxus) a měkkých postýlek v kajutě, a sám se vydal ještě na večerní průzkum. Byla totiž slyšet hudna a ta ho dovedla až k malé kapele, která hrála typickou arabskou muziku, která je tak úplně jiná než naše.

Tady vidíš poslední úkoly, který moje rodinka potřebovala před odplutím dokončit. Všechny jsou zelené, takže je dokázali včas splnit! Ještě dovyprávím tento blog, a moje Evropské putování bude minulostí, a dál už ti budu vyprávět jen o Africe !!!
Ani si nedokážeš představit, jak intenzivně tyto dny prožívaly děti. Na lodi byly jako blechy - klidně by se uklidnily, ale prostě to nešlo! Bylo to silnější než oni, největší dobrodružství jejich života dnes začalo! A když jsem konečně najel na Africkou půdu a rozhlédl se kolem sebe... byl jsem sám. Všichni vyčerpáním usnuly...

Naomi

Cailin

Enzo

Arthur