říjen 2020: Ve Verdonském kaňonu

A pak to opravdu začalo. Kličkovai jsme úzkou silnicí do ústí kaňonu, samá prudká zatáčka nebo tunel, a já moc nevěděl, co na mě dále čeká. Často jsem proto musel před takovou zatáčkou nebo tunelem pořádně zatroubit, aby o mě na silnici každý věděl, a hlavně, aby na mě nějaké auto za rohem nevybaflo. Kdyby jelo rychle, nemuselo by to totiž vůbec skončit dobře! Místa vedle mě moc nezbývalo, a pode mnou, i když mám podvozek hodně vysoko nad silnicí, by se žádné auto také nevešlo. Takže by zbývaly moje nárazníky a ty jsou panečku hodně tvrdé. Moje klaksony, a já mam dokonce tři, jsou naštěstí opavdu silné, a tak o mě každé auto široko daleko včas vědělo a my jsme všechny zrádné zatáčky projeli bezpečně.

Brzy jsme dorazili na místo, kde silnice končila. Dál už byla jen divoká řeka a pešina. A protože zde skály byly opravdu hrozně strmé, často pešina vedla po schodech a žebřících, nebo dokonce dlouhými tunely. Samozřejmě, že takovou výpravu si děti nemohly nechat ujít. Vybaveni čelovkama se vrhly do objevovaní dobrodružné cesty podél řeky.

Zatímco ostatní byli na výletě, já jsem si konečně trochu odpočinul, protože toho bylo na mě ten den už hodně, a z toho ustavičného brzdění jsem už měl horké disky. Den se naštěstí už také chýlil ke konci a tak dlouho netrvalo, a šli jsme hledat pěkné místečko ke spánku. Všichni rychle usnuli, jen já jsem ještě nedokázal úplně vypnout moje reflektory... tušil jsem totiž, že to nejnáročnější mě teprve čeká, a měl jsem z toho trochu obavy. A taky že ano. Další den hned ráno to začalo naplno. Krkolomné cesty nad hlubokými srázy, které naháněly strach. Bylo to dost hustý. Neměl jsem strach jen já, ale i děti občas zakřičely vzrušením, když z okna zahlédly hluboké srázy. Ono totiž z vysokáho auta, jakým já jsem, toho vidíš přes okraje cesty mnohem více, a také mnohem hlouběji. No, radši jsem se dolů moc nedívat, a soustředil jsem se jen na cestu. Ale to vám stejně nedá. Pohledy do kaňonu byly čím dál závratnější. Vždyť to prý dolů bylo 700m !!! A ta veliká řeka nakonec nebyla dole skoro vidět. Bylo to úžasné.

Představ si, že je to 5x více, než je hloubka Macochy, která je jehlubší propastí nejen v Česku ale v celé střední Evropě !  

Ale nejúžasnějším zažitkem bylo pro nás všechny pozorování velkých supů bělohlavých, které jsme v kaňonu několikrát viděli. Bílou hlavu opravdu měli a byli ohromně velcí. Prý mají rozpětí křídel skoro 3 metry ! 

V jednu chvíli kroužili všude kolem nás, a protože jsme byli hodně vysoko, tak i pod námi. Viděli jsme je hrozně z blízka a napočítali jsme jich více než deset, až děti měly chvíli strach, jestli nás nechtějí sníst. Ale rodiče je uklidnili, že pokud se hýbeme, tak supy nezajímáme, protože ti jí jen mrtvá zvířata. A protože ony se hýbou opravdu hodně, bylo to v pohodě…

Máš chuť vidět více obrázků? Podívej se do našeho fotoalba.