Kdo jsem a jak jsem ke svému jménu přišel
Jmenuji se Tao a narodil jsem se před 40 lety v Německu v továrně automobilky Mercedes-Benz. Tam jsem ale ještě své krásné jméno Tao nedostal, to se totiž v továrnách nedělá. Takové jméno vám dají až lidé, kteří s vámi jezdí, mají vás rádi, a pro které se stanete opravdovým kamarádem. V továrně mi dali na kapotu alespoň chromovaný nápis LAF 1113, abych se odlišil od dalších Mercedesek, kterých se vyrábějí každý rok milióny. Ale i tak nás s takovýmto nápisem udělali několik tisíc, takže to vlastně žádné jméno není. Říká se tomu typové označení. Pozná se z toho například, že moje maximální váha i s nákladem, může být 11 tun. A to už je něco! Jedenáct tun, to je jako… deset osobáků … nebo dva dospělí sloni.
Ale i když jsem byl zatím beze jména, vyrobili mě moc moc dobře. Byl jsem celý zářivě červený jako Ferrari, jen blatníky a nárazníky byly sněhově bílé. A hlavně, dostal jsem také tři krásné modré majáčky, a k tomu hrozně silnou houkačku. To aby mě opravdu každý viděl a slyšel. Tak rychle jako Ferrari jsem sice jet nemohl, ale když jsem zapnul majáčky a spustil houkačku, tak i to nejrychlejší Ferrari muselo zastavit a nechat mě předjet. Dobrý co?
To víte, když vezete 9 hasičů a 2000 litrů vody a spěcháte k požáru, jste v tu chvíli to nejdůležitější auto na silnici. Také jsem byl podle toho na sebe hrdý a poctivě jsem pomáhal hasit všechny požáry v okolí přes dlouhých 30 let. Kluci hasiči, které jsem vozil, mě měli moc rádi. A já je také. Však jsem toho spolu hodně prožili. Ale opravdové jméno mi přesto nedali. To na mě stále ještě čekalo.
Když už jsem sloužil 33. rok, řekli mi kamarádi hasiči, že bych si měl už odpočinout. Já a odpočinout? Cítil jsem se pořád silný, žádné poruchy jsem neměl a můj motor běžel jako hodinky. A já měl pořád velkou chuť pomáhat a rozdávat radost. Ale když jsem viděl nová hasičská auta, uvědomil jsem si smutně, že jsou lepší než já, a uznal jsem s lítostí v motoru, že bych jim měl přenechat své místo v hasičské garáži. Vždyť přeci hasiči musí mít vždy ty nejlepší auta, aby byly u požárů co nejrychleji.
To víte, že jsem měl trochu obavy co se mnou bude. Jestli mě nerozeberou na součástky pro jiné Mercedesky, nebo ještě hůře, jestli mě nedají přímo do šrotu, aby ze mě udělali nová auta. Ale já jsem chtěl věřit, že ještě prožijí další dobrodržství. A víte, když v něco hodně věřite, tak se to často opravdu stane. A stalo se.
Našla si mě jedna moc milá francouzská rodinka, která se mnou chtěla procestovat celou Ameriku, z Kanady až do Argentiny !
Když jsem se to dozvěděl, uplně se mi rozklepala kola. Vždyť já jsem nikdy nevystrčil blatník z Německa. Co z Německa? Kromě cesty z továrny jsem celý život jezdil jen kolem našeho městečka ! A teď tohle.
Ale Anthony, tatínek rodinky, mě brzy uklidnil. Říkal : “Nejdřív tě přestavíme na opravdové expediční vozidlo, aby jsi získal sebedůveru a v nové roli se cítil lépe. A také, abychom v tobě mohli všichni čtyři bydlet a cítili se v pohodě a v bezpečí”. A jak řekl, tak udělali. Dva roky mě přestavovali. A hlavně, dali mi jméno ! TAO !
Už jsem nebyl jen nějaký Mercedes LAF 1113, jeden z tisíců. Byl jsem TAO.
A k tomu jsem dostal tu nádhernou zelenkavou barvu. Barvu jarní přírody, nového života, nového dobrodržství.
Už jsem nemusel spěchat a honit se být někde co nejdříve. Právě naopak. Teď jsem mohl jet pomalu a každý kilometr si naplno užívat. Dívat se kolem sebe, poznávat a objevovat. A obdivovat. Svět je totiž až neskutečně kásný a velkolepý, a když spěcháme, často si to ani nestačíme uvědomit. Zářivou červeň jsem tedy už nepotřeboval. Ale houkačky a majáčky jsem si pro jistotu nechal. Jeden nikdy neví…
