Rodinka Anthonyho měla nakonec nové plány a my se museli rozloučit. Bylo to pro nás všechny šíleně obtížné, a to hlavně pro děvčata. Hodně jsme se sblížili a vůbec jsme si nedokázali představit, že bychom už nebyli spolu... bylo to opravdu hodně, hodně těžké!
Jeff měl se mnou velké cestovatelské plány, ale bohužel, nějak mu to nakonec nevyšlo, a já se začal čím dál více nudit. Většinou jsem jen stál u Loiry, koukal na její tok, jak pomalu a majestátně plyne dál a dál, až do Atlantického oceánu, jehož vody pak omýlají ty nejexotičtější břehy: deltu Amazonky, útesy Patagonie, pláže Senegalu nebo Namibie… V duchu jsem plul s vodou a snil o těch vzdálených zemích, a o tom, jak dál cestuji.
Už se blížil prosinec a začala místní zima, sychravá a vlhká… to není zima jak jsem ji znal z Německa, kde pořádně mrzlo a padal krásný sníh. Tady bylo jen šedo a mokro. I ta dříve krásná Loira se proměnila na jakousi podivnou obrvskou šedou masu studené vody. A já u ní jen pořád stál, a čučel na ní a na černé mraky nade mnou. Připadalo mi to tady čím dál více nevlídné a měl jsem ze všeho pěknou depku - to jako že mi bylo fakt hodně smutno. A ještě k tomu jsem se začal obávat, abych u mě nezačala ta nejhorší nemoc, kterou auto může potkat, a to koroze. Začíná pomalu, ale když se rozjede, nedá se už zastavit, a postupně se ti rozpadá celá karosérie... brrrr, jen co na to pomyslím, padá na mě strach a běhá mi mráz po kapotě.
