Au revoir kamarádi z Esteronu

Kamarádi nám už mávají.

Petr mě bez problémů nastartuje. Čekám, vrrrrr-rrr... Enzo také, už sedí na svém místě, připoután a přiraven k odjezdu.

Chvilku mi trvá, než se mi zahřeje motor. Stoupání, které mě čeká, je dost prudké a já jsem si po dlouhé době odpočinku trochu odvyknul!

Když konečně šplhám po strmé cestě nahoru, funím, uf-uf! Kouřím trochu modrý dým, ale to jen na začátku, než se dostanu do rytmu.

Jsme v horách, a hory znamenají zatáčky a serpentýny... a také tunely! Petr se podívá na obrazovku zadní kamery, aby sledoval, co se děje za ním, ale co to?! Přímo před kamerou se usídlil pavouk a Petr nevidí vůbec nic kromě jeho sítě. Ale fotka je to nádherná, ne?

Cítil jsem se velmi lehce, protože moje rodinka spotřebovala skoro všechny zásoby jídla. A tak první zastávka byla na velký nákup, spousty vitamínů. Podívejte se: pod nohama dětí vpředu je plno !

Večer poprvé po dlouhé době zase jíme "jako obvykle" u mně v našem domě na kolech. Všechno je zase jako dřív: děti si dělají legraci, kterou ostatní více či méně oceňují, přitom se škádlí, padají přes sebe, narážejí do sebe, a musí čekat, až na ně přijde řada při čištění zubů... Pamatuješ? Zvenku vypadám velký, ale když jsou všichni uvnitř, jsem vlastně hrozně malinký!

Budete nám chybět, noví přátelé.
Nyní je však čas na další příběh. Příběh naší poslední cesty po jihu Francie před odjezdem do Afriky!
Ať žije cestování.

Rád kličkuji doleva a doprava, chvilku (pomalu) nahoru, a pak (o něco rchleji) dolů! Vrrr...Cesta je pro velký náklaďák, jako jsem já, dost úzká. Musím dávat chvílemi hodně pozor, ale je to moc krásné !